Působení v rodičovské FB skupině mi občas skýtá náhledy na věci které mě překvapí. 99 procent žen v tom bude hrát svoji roli.

Rýma je nemoc, mějte ohledy na ostatní. „I ta vodová, bez teplot?“

Mějte ohledy na ostatní. Mému synovi se z toho dělá laryngitida

Kdo je nemocný, má být doma a neohrožovat svojí nemocí ostatní. – Přitápí ženština, na jejíž mateřskou přecitlivělost neustále narážím.

Střípky minulosti

Vrátím se někam k roku 1986. Podzim je v plném proudu. Jsem malý chlapec, z malého města, který se zatím těší do školy, co jim soužka učitelka nachystala za dobrodružství. Papírové kapesníky jsou hudbou budoucnosti. Lidé mají v šatnících fochlíky na látkové kapesníky. Topí se převážně v kamnech uhlím, zatápí se dřívím. Pepo je náš kamarád. „Šťastlivci“ se usídlují v čerstvě postavených panelácích, těší se z centrálního topení. Osaháváním radiátoru sledují kdy teplárna letos zahájí provoz. Ne, opravdu to nejde najít na Internetu. Do cizího města se volá přes volačku a telefonní číslo má 4 čísla.

Máma má noční směnu. Naše hlídání zařizuje babička, která nás ráno odvede do školy. Vstává se se slepicema. Teda pardón. S králíkama. Děda vstává první. Tento týden má službu. Má nachystaný seno a nějakou zobku pro Ferdu, který už 5let odolává svému pekáčovému osudu.

Josefovské byty jsou nekompromisně chladné. Nic pro nás, mazánky z paneláku. Děda jde nakrmit zvířenu. Babička vstává. Chce zatopit v kamnech. „Zase tu nejsou třísky.“ Přes vetchá okna slyším dědu, jak na dvoře poctivě tahá z paty ranní chrchel. Babička zatápí v kuchyni a začíná dělat čaj a snídani. Nahřívá máslo. Dneska bude chleba s máslem a medíkem. Začíná se dělat teplo.

Babička začíná chladit horký čaj. Přelévá z hrníčku do hrníčku. Pěkně to páří. „Zbytek si dofoukejte“. Foukáme. Oběma se nám spustí ranní soplík. Sestra si dvojnudli stahuje k sobě. Já to házím na tajňačku do rukávu pyžama.

Babička vytahuje kapesník a začíná hledat neusoplenou část. Automatismus nad kterým se nikdo nepozastavuje. Za pár let umím toto umění taky. Někdy mi vydrží jeden kapesník pár dní. Nosit si dva je docela dobrá vychytávka. Jenom máma trochu prudí, když jeden zrovna suším na topení. Prej si mám vzít ze šuplete novej. Ale byly tam jen ty malý. Já chci ty chlapácký, co nosí děda.

Nad kapesníkovým automatismem se nikdo nepozastavuje. Když řeknu nikdo, myslím nikdo. Nikdo ve škole, nikdo v autobusu, nikdo ve vlaku. I soužka učitelka si chodí k oknu nenápadně odfrknout. Ale tak maloučko, na dámičku. Rýma je přirozenou součástí života v socialismu. Rýma zoceluje lid :-D. Nikdo se neptá, jestli mi tvoje rýma může ublížit. Rýma je prostě rýma.

Tato Země, není pro starý

No a dneska…. dneska je rýma NEMOC.

Buďte doma. Mějte ohled na ostatní.

Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Někdy si začínám říkat, jestli tento svět plně chápu …. ale spíš mi na mysl přistane něco o generační degeneraci či dekadenci? Generace našich rodičů úspěšně vytěsnila ze života smrt. My se tak trochu se bojíme obyčejných, banálních nemocí. Snad se někdy nebudeme bát života. Co si budeme povídat, je vlastně docela nebezpečný.