Nestává se mi to často, vlastně s knihami vůbec, ale s touto knihou jsem měl prostě mentální problém. Ač je tato kniha v podstatě dobrá, nabitá informacemi; nepodařilo se mi přimhouřit oko nad tím, že ta kniha je zároveň i product replacement na ostatní aktivity pana Činky.

Bohužel. Můj mozek je takto nastaven a i když je pan Činka dobrý „psavec“ tak „to“ tam hnedka vyčmuchá, odhalí a šprajcne se. Nefunguje, odmítne obsah jako všechen ostatní marketingový odpad.

Potřebuji to nechat chvilku odvanout a pak možná, možná využiji i několik jiných služeb pana Činky. Nicméně knihu můžu doporučit jako užitečný rozcestník osobnostního rozvoje.

Oko času
Oko času je první díl ze stejnojmenné trilogie. V podstatě popisuje příběh několika lidí z 21. století( hlavní hrdinka Bisesa Duttová) které postihla příhoda která je nazývána Přeryv. Je to časové rozkouskování Země. Tedy Země se časově rozdělí do „zón“, kde v jedné geografické zóně se objevuje Alexandr Veliký v druhé Čingischán atd. atd. To znamená že v jeden pevný čas se na Zemi objevují „kusy“ z různých období. Je to velice zajímavá myšlenka. To vše řídí zpovzdálí vyšší entita kterým se pracovně říká Prvorození.

Sluneční bouře
Dle prvorozených je lidstvo špatná větev života a proto se jej rozhodli zničit. Poměrně rafinovaným způsobem. Zkonstruovaným nárazem jiného tělesa do Slunce tak, aby změna o pár tisíc let způsobila slunečný výron v masivním měřítku. Lidstvo postaví mezi Zemí a Sluncem štít a tím zmenší na únosnou míru důsledek jinak totálního zničení Země. Bisesa Duttová zde byla vesměs jenom dílčí postavou.

Prvorození
Třetí díl je důstojným zakončením trilogie, nicméně se složitostí celého příběhu se stává lehce rozbředlým. Děj se zároveň odehrává na mnoha místech, jiné vesmíry, jiné sluneční soustavy, jiné planety … autoři se poměrně rozvášnili. První pokus totální destrukce Země nevyšel. Prvorození na Zemi posílají K bombu. Což je z fyzikálního hlediska malý vesmír který nelze zničit prostředky pozemšťanů. Takový pěkný příběh „bokem“ je to, že celá vnitřní část Sluneční soustavy byla plná života. Na Marsu i Venuši byl život. Pozemšťané jsou již druzí nepohodlní. První obětí Prvorozených byli Marťané které v minulosti taktéž navštívila K bomba, ale nezničila ho. Biseta Duttová již opět hraje zásadní postavu. Cestuje do jiného vesmíru na Mir z prvního dílu a má zásadní vliv na vyřešení celého problému s K bombou. Spolu s celým zástupem dílčích postav přijdou na to, jak bombu K přimět aby změnila cíl. Obětním beránkem se stává Mars, který je tentokráte zničen zcela. Perličkou na konci se stává situace, kdy Bisesa je zachráněna z Miru(Země v jiném vesmíru) a její dcera Myra z umírajícího Marsu. Zachráncem je její vnučka Charlie. Charlie se představuje jako další „vyšší “ bytost, kteří si říkají Nejmladší. No psal jsem, že to je trochu složitější příběh :-).

Pro tuto knížku si v podstatě nemusím dělat poznámky. Myslím, že ji čtu v podstatě každý rok, maximálně dva. Ani nebudu popisovat děj, protože bych někomu nechtěl zmařit ani kousek z tohoto díla. Osobně tuto knihu považují za jednu z nejlepších sci-fi co jsem četl. Myslím, že by by mnozí mohli se mnou lehounce nesouhlasit. To dílo není moc akční, ale na 200 stránkách rozhodně nenudí. Dá se tam najít všehochuť co k sci-fi patří. Mimozemšťany kteří přilítli aby nám „vládli“, formu lidského odboje, mysticismus, náboženství, lidské silné i slabé stránky, cestování k mimozemšťanům a následný „konec dětství“ který znamená …. to nenapíšu. To vše výborně spojeno do kompaktního celku s výborným rozuzlením na konci které je pomyslnou třešničkou na dortu.

Toto dílo bych zařadil do klasických katastrofických scénářů – na Zemi letí asteroid -> Záchrana země. Clarke se opět nebojí zapojit nějakou náboženskou myšlenkovou nitku kdy náboženští fanatici záchranou akci v původním znění – zmaří. Jinak bych řekl takový průměr.

Tuto knihu už jsem četl dávno v minulosti. Až po pár stránkách mi přišlo, že už jsem ji četl. Indická jména jsou tak špatně čitelná, že na něco takového člověk nezapomene. Nicméně u takovýchto velikánů není problém si dílo přečíst vícekráte.

Nicméně jméno je poměrně zvoleno nešťastně. Rajské fontány jsou jenom vedlejším efektem historického děje. V názvu tohoto díla se mělo objevit něco jako „Vesmírný výtah“ nebo „Věž do vesmíru“ což je o to o co tam jde. Kniha popisuje strasti a propasti Dr. Morgana – stavitele – který staví výtah(věž) na oběžnou dráhu. Autor používá vesměs sekvenčně časové skoky – minulost, (z našeho pohledu) blízká budoucnost a vzdálená budoucnost(někde okolo další doby ledové). Knihou se line taková filozoficko náboženská linie. Děj se odehrává na místě jemu velice známé neboť na Srí Lance strávil velkou část jeho života. Vesmírní výtah bylo nutné umístit do středu Adamovi hory a ta je opředena příběhy pro všechna velká náboženství.

Kniha se mi líbila i když si myslím, že podat obraz konstrukce vesmírného výtahu mohl Clarke trochu lépe. Další pastička byla zprvu ta indická jména, to běžný našinec těžko rozkousává.

Začnu jedním z velikánů Scifi a jedním z jeho známých děl. Pana Asimova netřeba představovat. To že stanovil zákony robotiky je obecně známé. Ale to bych řekl, že je významně menší část jeho odkazu. On je nejenom stanovil, ale i rozebral do různých morálních hladin, podupal, obrátil a zase zpátky složil do kompaktního celku. To se line celým jeho velkým dílem a je úplná radost být jeho čtenářem.

Já robot je povídkový román který vypráví Susan Calvinová jako někdo kdo utvářel značnou část celého procesu zavádění robotů do společnosti lidí. Asimov se poměrně rozmáchnul a ten její příběh je celoživotní. Začíná jako dítě a končí jako stará žena. Skládá se z několika příběhů které popisují různé problémy s roboty. Kniha se mi moc líbila. Všechno je rozebrané a popsané tak akorát.

Mám dvě poznámky které s knihou souvisí jen letmo.

Film Já robot s tímto dílem v podstatě nesouvisí. Ve filmu i knize se vyskytuje Calvinová a řada robotů NS-5, to je asi tak všechno co mají ty dvě díla společného. Nicméně film by do knihy určitě krásně zapadnul. Je pojatý v tom správném Asimováckém roboťáckém duchu.

V knize je jeden vedlejší příběh který popisuje robota, který žil jako člověk a snažil se mezi lidi zapadnout. Z tohoto pohledu zmíním výborný roboťácký film Andrew – člen naší rodiny. Není to dílo ala Terminátor, ale taková velmi příjemná ciťárna při které, pevně věřím, alespoň navlhně nejedno očko příznivců roboťáckých Scifi.

Doma se mi podařila jedna velká věc, prozatím. Nemáme televizi. Beru to jako velké vítězství ve vztahu k dnešní době kdy lidi utápí svůj životní čas sledováním reklam a utápěním se v seriálových příbězích místo toho aby opravdu žili svůj vlastní příběh.

Nicméně i já rád konzumuji různé příběhy, když je čas. V tomto směru je mi přítelem kniha. Nemá ovladač. Je kdykoli k dispozici. Příběh lze kdykoli opustit a kdykoli na něj navázat. Zlepšuje jazykové schopnosti a dává prostor vlastní fantazii.

Mám vesměs oblíbený jenom jeden žánr a to je Sci-fi. Nicméně ztrácím pomalu přehled co jsem četl a jaké to bylo. Tedy tímto otevírám svůj čtenářský deník.